 Vernisáž, na kterou mě pozval PhDr. Vraspír, bal mojí čtvrtou kulturní akcí v roce 2010 dle Jerryho kritérií. Exponátů nebylo přehnaně mnoho, hned zkraje však moji pozornost upoutalo rudé ňadro, vyhřezávající z bělostné stěny schodiště a v rychlém sledu pak vejčité průchody mezi místnostmi, podivný neznámý předmět nazvaný  Gagarinova věc, všudypřítomný průhledný plast podobný igelitu, dívka s obřím bílým mozkem nasazeným na hlavě, kusy zrcadel na podlaze a cosi, co velmi připomínalo dětskou pornografii.
 Pochopil jsem, že uměním dnes může být skoro všechno, pročež jsem odtrhl společně s Vojtou zrak od erotických kreseb, v nichž jako hlavní postava vystupoval nebohý Neználek (jak ten se k tomu dostal?) a jal jsem se namísto exponátů kochat návštěvníky. Sama záměna prohlížejícíh objektů za prohlížené byla myslím hodna ocenění na úrovni umělecké obce. Slečny v oděvech roztopášných barev a divumilých tvarů, případně bez oděvů a pánové s brýlemi jejichž obroučky často svým rozměrem přesahovaly světlý průměr čočky se nakonec zdáli býti zajímavějšími než předměty zabalené v průhledné hmotě. A když už jsem přecejenom usoudil, že je čas zamířit k východu, zaslechl jsem z temného výklenku, za kterým stála postava ve stříbrolesklé helmě a zmítala se v dunícím rytmu, cosi o falešných intelektuálech. Rozhodně to ale nebyli ti v pruhovaných čepicích a kostkovaných svetrech.
Očištěni kulturním zážitkem, zamířili jsme do Hrnku, kde jsme do půlnoci kopírovali Kormorány pro Irenku. Návštěvu výstavy však nelze nedoporučit.
|
Podvečer jsem vyplnil vernisáží výstavy 